Ženy si namotávaly kolem hlav závoje a kráčely po palubě. Pohybovali se nyní plynule po řece, míjeli tmavé tvary kotvících lodí a Londýn byl roj světel s bledě žlutým baldachýnem nad ním. Byla tam světla velkých divadel, světla dlouhých ulic, světla, která naznačovala velká náměstí domácího pohodlí, světla, která visela vysoko ve vzduchu.

Na tyto lampy se nikdy neusadí žádná temnota, jako se na nich po stovky let neusadila žádná temnota. Zdálo se strašné, že by město mělo navždy hořet na stejném místě; strašné alespoň pro lidi, kteří odjíždějí za dobrodružstvím na moře a dívají se na něj jako na ohraničenou mohylu, věčně spálenou, věčně zjizvenou. Z paluby lodi se z velkého města objevila přikrčená a zbabělá postava, usedlý lakomec.